Ufftenživot

„Tak moc se potřebujeme, až se spotřebujeme…“

Ufftenživot je nové české divadelní uskupení, které se věnuje autorskému fyzickému divadlu, tanci, novým médiím a slampoetry. Sestává ze dvou kmenových členů: Sáry Arnstein a Jiřího Šimka, jejichž rezidenci jsme u nás hostili. Při té příležitosti je vyzpovídala spolupracovnice Tanečních aktualit Klára Huvarová.

Herci Sára Arnstein a Jirka Šimek tvořící dvojici Ufftenživot zakončili svou srpnovou rezidenci v ostravském Kulturním centru Cooltour ukázkou z připravované inscenace KEEP CALM, jejíž premiéry proběhly 28. a 29. září 2017 v pražském divadle Alfred ve dvoře. Rozhovor s oběma se uskutečnil přímo po work in progress vystoupení, které divákům nabídlo činohru, tanec, loutkové divadlo, stínohru i rap, provedlo obecenstvo vývojem života na Zemi od velkého třesku, přes současnost až k zamyšlení se nad lidskou neohleduplností a sobectvím.

  • Zajímalo by mě, jak vznikl umělecký název vaší dvojice. Proč Ufftenživot?
    Sára Arnstein:
     Název Ufftenživot vznikl úplně náhodou. Jirka si jednou na facebook přidal fotku, na které byl v takové zvláštní póze, a já jsem mu tam napsala komentář „Ufftenživot.com“ (skutečná adresa je www.ufftenzivot.cz, pozn. aut.).
    Jiří Šimek: A později přišel moment, kdy jsme museli založit spolek, abychom mohli být oficiální divadlo, začali jsme hledat název a spontánně z toho vzešel Ufftenživot.
    S. A.: Líbí se nám, že v tom názvu je skryté, jak si lidé stěžují na život, a zároveň je to trošku patetické.
    J. Š.: Ano, zní to jako ironie, ale my to do určité míry myslíme vážně. A taky je to dost netypické, což jsem si teda uvědomil až po tom, co mi přišel dopis ze soudu, že Ufftenživot opravdu existuje.
    S. A.: Jdeme tím i trochu proti proudu všech těch prominentních a „velkých“ názvů, které obsahují slova jako companydance a podobně.

  • Jak dlouho spolu tvoříte?
    S. A.: 
    Začali jsme klauzurou v druhém ročníku na DAMU, kdy jsme vytvořili Králíčka.
    J. Š.: Vlastně jsme spolu byli čtyři roky ve škole a od té doby to jsou další dva roky. Takže se pracovně potkáváme zhruba těch šest let.
    S. A.: Ale spolek Ufftenživot jsme založili v roce 2015, do té doby jsme vystupovali jen jako Sára Arnstein a Jirka Šimek.

 

  • Máte za sebou více společných inscenací… Je některá z nich vaše nejoblíbenější?
    S. A.: 
    To je těžké, když na to vzpomínám, tak každá z nich měla svoje kouzlo a ke každé bych se chtěla vrátit, ale už na to není moc času. Člověk jde dál a pořád děláme nové věci.
    J. Š.: Taky nemám žádnou nejradši, všechny pro mě byly v něčem důležité a každá reprezentuje určitou fázi naší společné tvorby. Králíček bylo jenom loutkové představení, GoG byl pohybový projekt s multimédii a projekcemi a Loneliness & Stuff byla spíš taneční inscenace doplněná o mluvené slovo. A teď se najednou dostáváme k představení, které se nedá nazvat jako činoherní, ale je hodně mluvené a do určité míry také pohybové. Vyvíjíme se a zkoušíme si různé směry.
    S. A.: V každém projektu experimentujeme s něčím novým, žádná z našich inscenací není postavena na stejné disciplíně.
    J. Š.: Já bych chtěl jednoho dne zahrát všechna naše představení najednou. Králíček by byl taková předehra a inscenace GoGLoneliness & Stuff KEEP CALM by vytvořily trilogii.

 

  • Z ukázky KEEP CALM je vidět, že inscenace bude složena z více uměleckých stylů. Kterým z nich byste ji chtěli prezentovat?
    J. Š.: 
    Já bych nejraději nepoužil žádnou škatulku, ale to úplně nejde. Naše představení vznikají skrz improvizaci a na počátku je vždycky nějaká myšlenka, nebo pocit, které chceme divákům sdělit. Způsoby předání – jako slovo, rap, tanec nebo loutkohra – vycházejí z toho, jak to v té improvizaci zrovna cítíme. Ale mohli bychom to „zašuplíkovat“ jako nějaký crossover – svým způsobem je to činoherní divadlo, ale obsahuje také tanec, pohyb, děláme loutky, koneckonců i nějaká multimédia.
    S. A.: Tím, co děláme a jak pracujeme, se snažíme stírat mezi těmito styly hranice. Člověk přece může něco říkat, k tomu používat pohyb a to sdělení tím dovytvářet. Je to hodně asociativní.
    J. Š.: Navíc některé věci prostě nejdou říct, ale dají se předvést. A naopak, když něco neumíme předvést, tak to prostě řekneme.

 

  • Vy jste sami sobě dva režiséři, jak to funguje? Máte nějak rozdělené role?
    J. Š.: 
    Nemáme. Ale měníme způsoby práce – v předchozích představeních jsme hodiny a hodiny improvizovali, natáčeli to a vybírali, co použijeme. V posledním projektu KEEP CALM jsme dokonce na začátku pracovali každý sám. Z toho vznikl materiál, který jsme potom jeden druhému prezentovali a společně ho dotvářeli. Oproti minulým inscenacím se teď už navzájem malinko režírujeme, ale v budoucnosti bychom chtěli zkusit jenom režírovat.
    S. A.: Já cítím, že bych se na ta představení chtěla koukat zvenku než být neustále vevnitř, chtěla bych zkusit tu druhou stranu. Myslím, že mi to může přinést hodně nového.

 

  • Jakou zpětnou vazbu jste získali z reakcí a následné diskuse s diváky, kteří viděli ukázku z KEEP CALM?
    S. A.: 
    Mně se potvrdilo, co jsem cítila i předtím – s tím, v čem si nejsem jistá nebo kde jsou nějaké díry, je ještě potřeba něco udělat. A naopak víme, že začátek funguje výborně.
    J. Š.: Z mého pohledu se během diskuse stalo to nejlepší, co se stát mohlo, potvrdilo nám to určité pochybnosti. Ale mám z toho radost, myslím, že jsme na dobré cestě.

 

  • KEEP CALM vznikalo během několika rezidencí. Kde všude proběhly? A proč jich vlastně bylo tolik?
    J. Š.: 
    Měli jsme dvě rezidence, které organizoval jihočeský Kredance, a to ve Švestkovém dvoře v Divadle Continuo a v Rezi.dance v lese v Komařicích.
    S. A.: Také jsme byli v Industře v Brně, v Divadle na cucky v Olomouci a v pražském Studiu Alta.
    J. Š.: A nakonec tady v Cooltouru, což je taková předehra k velkému zkoušení v Praze v Alfredu ve dvoře, se kterým je spojena jedna naše specifická ukázka work in progress, kterou jsme měli na festivalu Bazaar, a hráli jsme jen dva první monology z představení, ale anglicky pro zahraniční publikum.
    S. A.: Bylo jich tolik, protože nemáme vlastní prostor k tvoření a díky rezidencím ho dostáváme. Vlastně nás to i baví – když je člověk pokaždé na jiném místě, čerpá tam jinou energii, potkává nové lidi. Je fajn nebýt v Praze, protože tam máme více práce a je těžší se soustředit jen na jednu konkrétní.
    J. Š.: Důvodem je taky to, že na našich projektech pracujeme velmi dlouho (na KEEP CALM zhruba rok a půl). Není to kvůli tomu, že bychom na ně neměli čas, ale máme rádi, když to trvá takhle dlouho, i když je to hrozně ekonomicky nevýhodné a časově náročné. Výhoda je, že když „v tom jsme dlouho“, můžeme se do projektu vžít. Nejsme zaměřeni na produkt samotný, ale na proces, který potom chceme sdílet s diváky. Tohle cestování a zkoušení po republice je zajímavé a dost inspirativní, lidé z různých míst to vidí jinak a pro nás je dobré mít více vstupů zvenčí.

 

  • Na čem budete ještě pracovat, co chybí do finální verze?
    S. A.: 
    Určitě budeme pracovat na druhé půlce, která je stále problematická, a na scénografii, která podpoří tok představení.
    J. Š.: Ano, ta druhá půlka se scénografií hodně souvisí, máme na ni spoustu nápadů, které jsme ještě ani neukázali lidem. Také chybí light design a budeme dále pracovat na hudbě. Intenzivně zakročí i dramaturgyně Marta Ljubková, která nám určitě pomůže inscenaci utužit a zpřesnit.

 

  • Kdo přišel s námětem na představení? Co vás inspirovalo?
    J. Š.: 
    Naší důležitou inspirací je knížka Sapiens – od zvířete k lidskému jedinci, kterou napsal izraelský antropolog Juval Noah Harari. Ta kniha se zabývá vývojem lidstva od počátků až do dneška, ale neukazuje to dobré, co společnost dokázala, naopak se ptá: Co když jsme přišli a zničili jsme? Co když jsme přišli a znásilnili jsme? Co když jsme přišli a všechno přetvořili?
    S. A.: Nepopisuje jen pokrok, ale i to, že kamkoli lidstvo přišlo, něco změnilo nebo zničilo, někdo kvůli tomu umřel, zanechalo i negativní stopu.
    Také do toho vstoupila knížka Ishmael od spisovatele Daniela Quinna, která nese podobné téma, jen to není populárně naučná literatura, ale beletrie koncipovaná jako rozhovor opice s člověkem.

 

  • A uměli byste mi zodpovědět otázku z anotace k work in progress? Opravdu se my, lidé, chceme mít jenom dobře?
    J. Š.: 
    Myslím si, že do určité míry ano. Jsme hrozní sobci, a kdo si myslí, že sobec není, tak je podle mě ještě větší. Říká se, že zvířata se vlastně chtějí jenom najíst, zplodit potomky a přežít, a já jsem přesvědčený, že jestliže je tohle pravda, tak to v sobě máme i my. Důsledkem toho všeho je, že se chceme mít dobře, být v bezpečí, mít neomezený přístup k jídlu a prostředí k množení, takže se zbavujeme toho, co nám v tom brání, a budujeme si své vlastní bezpečí.
    S. A.: Je to taková slepota, spousta lidí nevidí věci do důsledků. Je důležité se nad tím zamýšlet. Pro lidi je podstatnější, aby se měli dobře oni, ne zvířata ani příroda, kterou ovlivňují. 
    O to děsivější je, že my jako lidé máme potenciál, abychom ty důsledky mohli vnímat a podle toho se chovat, ale mám pocit, že to se nám jako celku úplně nedaří. Možná je toho na to naše ratio příliš, a tak vytěsňujeme, co se nám nehodí, nehledě na to, že když se nebude mít dobře příroda, nebo naše planeta, nemůžeme být v pohodě ani my – jsou to spojené nádoby, dvě strany jedné mince… i o tom je KEEP CALM.